Třída: Bacillariophyceae - rozsivky

Rozsivky představují zcela jiný typ mikroskopických rostlin ve srovnání s třídami Chrysophyceae a Xanthophyceae. Obě tyto třídy jsou charakterizovány vývojovou posloupností od bezblanných monadoidních typů až po vláknité nebo sifonální organizace. Rozsivky ustrnuly na jednobuněčnosti, žijí buď samostatně nebo v koloniích, ale na tomto organizačním stupni vytvořily zcela novou tvářnost rostlinné buňky, s jakou se u řas už nikde jinde nesetkáváme. Obecně rozšířené pohlavní rozmnožování rozsivek, velká variabilita a četnost druhů svědčí o tom, že jednoduchost rozsivek nezpůsobila zjednodušení tvarová ani funkční, naopak, že rozsivky nám představují skupinu živou a vyvíjející se, ovšem jen v omezených tvarových hranicích.

Buňky rozsivek mají silně zkřemenělou buněč. blánu, která je tvořena hlavně vodnatým polymerem oxidu křemičitého, který je blízký opálu a nazývá se frustula. Vnitřní a vnější povrch frustuly pokrývá ochranná polysacharidová vrstva diatotepin. Tento kyselý polysacharid se intezivně barví roztokem rutheniové červeně. Frustula se skládá ze dvou polovin: větší - horní - se jmenuje epitéka a je posazena na menší - hypotéku - asi tak, jako víko na spodek krabice. Každá téka je složena ze dna - valvy - a obručovitého okraje - pleury. Pleury obvykle na rozdíl od valv nemají žádnou skulpturu, někdy ale nesou ploché křemité výběžky, tzv. septa, směřující do nitra buňky. Struktura valv je druhově specifická a sestává z pravidelně uspořádaných systémů pórů, komůrek a žeber.

Schránky rozsivek jsou stavěny podle dvou typů: Centrické rozsivky mají valvy v podstatě okrouhlé a podobají se Petriho misce. Schránky mají více rovin souměrnosti, valvy - často velmi ozdobné - mají radiální souměrnost. Penátní rozsivky mají naproti tomu buňky několikrát delší než je jejich šířka. Soustava rýh na valvách je symetricky uspořádána podél podélné osy, která bývá současně osou souměrnosti. Při popisu rozsivek rozeznáváme dvojí pohled na schránky: pohled valvální (pohled shora) a pohled pleurální (pohled ze strany).

Valvy většiny penátních rozsivek mají ve směru delší osy podélnou štěrbinu, tzv. rafe. Uprostřed buňky je rafe přerušena centrálním uzlem (nodulem), což je ztluštěnina buněčné blány; na koncích buňky končí rafe v terminálních uzlech (nodulech). Štěrbinové nebo kanálkové rafe má význam pro pohyb buňky. Hnací silou jsou stahy kontraktilních filamentů v povrchové plazmě, které jsou přenášeny na podklad pomocí slizu. Rychlost pohybu dosahuje (0,2 – 25 µm . s^-1).

Protoplast vyplňuje celou buňku a vniká i do rafe. Diploidní jádro je kulovité a je umístěno uprostřed buňky. Po jeho stranách jsou u penátních rozsivek dvě velké vakuoly. Chromatofory většiny druhů jsou nástěnné, u rozsivek s rafe zpravidla 1-2, u rozsivek bez rafe pak četné, malé a terčovité. Jejich barva je různá, od žluté přes zelenou a olivově zelenou až k hnědé. Kromě chlorofylu a + c obsahují též různé karotenoidy, jako je b-karotén a fukoxantin. Jako asimilač. produkt vzniká olej, hromadící se v podobě hnědých kapek, nebo volutinová zrna. Přítomnost chrysolaminaranu u některých rodů svědčí o oprávněnosti zařazení rozsivek do kmene Chromophyta. Řada rozsivek produkuje sliz, který je vylučován z buňky speciálními póry v podobě amorfní hmoty, vláken nebo stonků, které buď stmelují buňky do kolonií nebo je připevňují k podkladu.

Rozsivky se množí nejčastěji prostým dělením. Před tím se protoplast zvětší, téky se poněkud rozestoupí aniž se buňka rozevře, pak proběhne mitóza jádra a protoplast se rozpůlí podle roviny, která je rovnoběžná s valvami. Vznikající dvě buňky si vytvoří každá jednu novou téku a to vždy tu menší - hypotéku. Vzniklé dvě dceřinné buňky se pak ovšem liší svou velikostí, neboť schránka vzniklá z mateřské epitéky je větší než druhá, vzniklá z hypotéky.

S postupujícím dělením se část populace rozsivek stále zmenšuje a buňky nabývají stále menších rozměrů. Dosáhnou-li určité minimální velikosti, musí dojít k tvorbě tzv, auxospór (zygot), kterými se obnoví původní velikost. Nedojde-li k pohlavnímu procesu buňky odumřou. Tvorba auxospór probíhá v podstatě tak, že malá buňka odvrhne schránku, načež nahý protoplast roste tak dlouho, až dosáhne své původní velikosti a pak si zase vytvoří schránku novou. Tvorba auxospór však probíhá několika způsoby a v mnoha případech je zřejmé, že jde o pohlavní proces. Buď při něm kopulují dva jedinci, nebo se buňka při redukčním dělení rozdělí na gamety, které pak znovu splývají.

Rozsivky žijí ve všech druzích vod, hojně v půdě, jejich buňky unášené vzduchem bývají častou složkou společenstva zvaného aeroplankton a tvoří tak nejrozšířenější skupinu řas. Obrovskou produktivitu vykazují rozsivky na spodní straně ledových ker obklopujících Antarktidu. Rozsivky bentické mívají zpravidla rafe, kdežto planktonní většinou nikoli. Ve sladkých vodách dosahují během svého rozvoje nejčastěji dvou maxim, na jaře a na podzim. Hodně druhů je epifytických, žijících přisedle na řasách nebo na ponořených rostlinách (perifyton). Jejich biomasa může tvořit 25% celkové biomasy produkované rostlinami. Jejich rozvoj je naprosto závislý na přítomnosti rozpustných forem oxidu křemičitého v prostředí.

V příznivých podmínkách vznikaly během geologické historie vrstvy diatomitu (křemelina), tj. sedimentované horniny složené převážně z křemitých schránek rozsivek, který se využívá ve farmacii (absorpční materiál, filtrace) nebo jako lehký izolační materiál. Mají význam pro vodohospodářskou praxi, citlivě reagují na změny v čistotě vody a sledováním jejich společenstev je možno rychle a spolehlivě sledovat zhoršení kvality vody. Jejich rozvoj ve vodárenských nádržích je vždy nežádoucí, protože zhoršují chuť pitné vody. Tvar a struktura rozsivek přispěla k zdokonalení světelných mikroskopů. Struktura misek Pleurosigma angulatum se dosud využívá pro testování mikroskopických objektivů. V posledním období je snaha získat olej z rozsivek k biotechnologickému použití.

Pro dokonalé poznání rozsivek je nutná odpovídající preparace. Veškeré organické složky se odstraní a čisté misky se uzavírají do světlolomného prostředí (Pleurax, Nafrax). Při studiu rozsivek se ve stále větší míře uplatňuje transmisní (prozařovací) a rastrovací elektronový mikroskop.

Celkem známe asi 250 rodů s 50 až 100 000 druhy z nichž polovina je fosilních. Sladkovodních druhů je přibližně 10 000.

Třída se dělí na tři podtřídy:

1. Coscinodiscophycideae (Centrales) – centrické rozsivky, vždy bez rafe nebo středového žebra. Chchromatofory drobné, terčíkovité, páskovité nebo laločnaté.

ROD: Stephanodiscus

Volně žijící rozsivky s krátce válcovitými buňkami. Nejběžnější druh S. hantzschii je hojný v jarním planktonu převážně eutrofních vod. U živých buněk můžeme pozorovat jemná dlouhá slizová vlákna, která paprsčitě vybíhají z pórů na okrajích buňky.

Foto zástupci: Stephanodiscus sp1, Stephanodiscus sp2.

ROD: Melosira.

Nejběžnější druh M. varians má buňky vzhledu válce, jenž je složen ze dvou polovin částečně do sebe zasunutých a které tvoří dlouhá vlákna tím způsobem, že buňky po rozdělení zůstávají spojeny svými valvami pomocí slizu. Valvy jsou téměř bez struktury, jsou posety drobnými, neuspořádanými tečkami; jen někdy jsou některé tečky zvlášť výrazné Chromatofory jsou poměrně velké, laločnaté, hnědě zbarvené, nástěnné. Buňky jsou 8-40 mm široké, 16-42 mm dlouhé. Auxospóry jsou zpravidla okrouhlé nebo oválné a mají obvykle oba konce vytažené.

I když často nacházíme tento druh v planktonu, je původně bentickým organismem, tvořícím nejčastěji nárosty na vodních rostlinách a ponořených substrátech. Žije ve vodách nejrůznějších typů, dává však přednost vodě tekoucí, poněkud znečištěné odpadními organ. látkami. Někdy vyrůstá v ohromném množství v otevřených nádržích a musí být odstraňována, má-li se vody nádrže používat pro vodovodní síť.

Foto zástupci: Melosira sp1, Melosira sp2, Melosira sp3, Melosira sp4.

ROD: Aulacoseira

Rod vydělený z rodu Melosira, běžně v planktonu rybníků najdeme A. granulata. Z ostatních zástupců jsou bežné A. ambigua a A. italica.

Foto zástupci: Aulacoseira granulata1, Aulacoseira granulata2, Aulacoseira granulata3, Aulacoseira italica, Aulacoseira sp2, Aulacoseira sp3.

ROD: Cyclotella

Náleží mezi centrické rozsivky, avšak buňky žijí jednotlivě a nikdy se nespojují do vláken jako u předchozích dvou druhů. Buňky jsou též značně nižší než tomu bylo u rodu Melosira a jak již bylo řečeno, podobají se Petriho miskám. Valvy nejběžnějšího druhu C. meneghiniana jsou ozdobeny silnými žebry, která směřují radiálně do středu buňky, avšak sahají jen do poloviny poloměru schránky a jsou klínovitě zúžená. Celá schránka je při pohledu s pleurální strany dosti zvlněná, středové pole je bez struktury. Četné hnědé chromatofory mají vzhled malých, kulatých terčíků, přikládajících se ke stěnám buňky. Průměr buněk je 8-46 mm a mají 8-9 žeber na délce 10 mm.

C. meneghiniana je bentický druh, který se však velmi často dostává do planktonu, hlavně v řekách. Je to typ sladkých a slabě slaných vod, halofilní, oligosaprobní, kosmopolitní.

Foto zástupci: Cyclotella meneghiniana1, Cyclotella meneghiniana2, Cyclotella pseudostelligera, Cyclotella radiosa, Cyclotella sp1, Cyclotella sp2, Cyclotella sp3, Cyclotella sp4.

2. Fragillariophycideae – penátní rozsivky s bilaterálně souměrnými miskami, opatřenými středním žebrem bez rafe. Chromatofory četné.

ROD: Tabellaria

Druhy T. fenestrata a T. flocculosa jsou hojné v planktonu i perifytonu. Indikátory čistých vod. Při pleurálním pohledu jsou vidět silně zkřemenělá vnitřní septa.

Foto zástupci: Tabellaria flocculosa, Tabellaria sp1, Tabellaria sp2, Tabellaria sp3, Tabellaria sp4, Tabellaria sp5.

ROD: Diatoma

Buňka nejběžnějšího druhu D. vulgaris je několikanásobně delší než její šířka. Z pleurální strany má vzhled protáhlého obdélníku se zakulacenými rohy a mezi oběma valvami jsou jen s obtížemi patrná jemná septa, což jsou proděravělé lišty uložené rovnoběžně s valvami. S valvální strany mají tvar eliptičně-kopinatý, délky 30-60 mm, šířky 10-13 mm, konce jsou poněkud povytažené. Kromě jemných příčných, rovnoběžných rýh, které jsou uprostřed buňky přerušeny vždy krátkou mezerou, tvořící tzv. pseudorafe, jsou valvy ozdobeny ještě příčnými žebry, která jsou sice v podstatě rovnoběžná, avšak různě zprohýbaná, někdy jednoduše rozvětvená a procházejí zpravidla bez přerušení přes celou šířku valvy. Žeber bývá 6-8 na úsek 10 mm, rýh 16 na 10 mm.

Buňky nežijí jednotlivě, ale spojují se svými rohy v řetízky pomocí slizu, vylučovaného tu zvláštním otvorem. Chromatofory jsou malé, v podobě malých terčíků. Druh je silně proměnlivý co do tvaru schránky, takže se rozlišuje celá řada variet, mezi nimiž není ostrých hranic.

Je to opět rozsivka bentosu a nárostů, odkud se velmi často dostává do planktonu. Jako nárost se vyskytuje na všemožných druzích ponořených předmětů a vodních rostlin, velmi často však především jako epifyt na vláknité zelené řase Cladophora. Daleko častěji než ve stojatých vodách ji nacházíme v řekách a v potocích. Je velmi rozšířena hlavně v mezosaprobním pásmu pomalu tekoucích vod. Je spíše halofobní, ale snese i zvýšený obsah solí.

Foto zástupci: Diatoma sp1, Diatoma sp2, Diatoma sp3, Diatoma sp4.

ROD: Fragilaria

Typickým znakem pro rod Fragilaria je to, že se buňky valvami spojují v dlouhé, pásovité kolonie, makroskopicky patrné jako hnědá, tenká, dosti křehká vlákna. Buňky druhu F. capucina jsou navzájem spojeny slizem. Schránka má s pleurální strany vzhled tenké tyčinky se zakulacenými rohy, s rovnoběžnými stranami. S valvální strany jsou téhož vzhledu, avšak ke konci jsou poněkud zúžené a celý konec je zakulacen. Struktura valvy spočívá v jemných příčných, rovnoběžných rýhách, které jsou uprostřed přerušeny podélným osním polem, tvořícím psudorafe. Uprostřed buňky jsou rýhy na valvě postupně kratší a kratší, načež se znovu prodlužují, takže uprostřed dochází ke vzniku okrouhlého centrálního pole, v němž není žádná struktura. Buňky jsou 25-100 mm dlouhé a 2-5 mm široké, rýžek je 15 na 10 mm; jsou tvarově dosti proměnlivé, takže u druhu rozlišujeme několik variet.

F.capucina je velmi rozšířena v planktonu a v litorálním pásmu sladkých, hlavně eutrofních vod, někdy je nacházena v poněkud slaných vodách. Na čistotu vody je dosti náročná, patří k oligosaprobiontům. Hlavní její rozvoj nastává v nejteplejším období roku.

Foto zástupci: Fragilaria crotonensis1, Fragilaria crotonensis2, Fragilaria crotonensis3, Fragilaria crotonensis4, Fragilaria capucina, Fragilaria berolinensis, Fragilaria sp1.

ROD: Synedra

Rod Synedra je velmi podobný morfologií buňky předchozímu rodu Fragilaria a podle posledních taxonomických změn jsou zástupci rodu Synedra přeřazováni právě do rodu Fragilaria. Jediným podstatným znakem, který oba rody rozlišuje, je tvorba pásovitých kolonií u rodu Fragilaria. Rod Synedra se tedy vyznačuje tím, že buňky všech jeho druhů žijí jednotlivě a tvoří-li kolonie, pak nikdy pásovité. Jinak stavbou buňky souhlasí zcela s předchozím rodem.

Druh S. ulna má vzhled silně protáhlé tyčinky, s pleurální strany na bocích poněkud rozšířené. S valvální strany má tvar lineární až kopinatý, konce jsou zakulacené a různě utvářené, což vedlo k rozlišení řady variet. Struktura ték je zcela podobná jako u předchozího druhu. Příčné rýžky nechávají v podélné ose úzké osní pole, pseudorafe, a uprostřed valvy je vytvořeno okrouhlé centrální pole. Pravá rafe chybí. Rozměry buněk:50-350 mm dlouhé, 5-9 mm široké, 8-12 rýh na 10 mm. Nejčastěji tvoří nárosty na vodních rostlinách, odkud se zhusta dostává i do planktonu a bentosu. Je to jeden z nejrozšířenějších druhů řas, který žije ve vodách nejrůznějšího typu na celém světě, zvláště pak ve vodách eutrofních a bohatých na vápník. Je mezosaprobní.

Foto zástupci: Synedra acus, Synedra ulna1, Synedra ulna2, Synedra parasitica1, Synedra parasitica2, Synedra sp1, Synedra sp2.

ROD: Asterionella

Běžným planktonním druhem tohoto rodu je A. formosa tvořící hvězdičkovité kolonie v čistých i eutrofních vodách.

Foto zástupci: Asterionella formosa, Asterionella sp1, Asterionella sp2, Asterionella sp3, Asterionella sp4, Asterionella sp5.

3. Bacillariophycideae - penátní rozsivky s rafe, schopnost klouzavého pohybu

ROD: Cocconeis

Patří mezi rozsivky penátní a to do skupiny, která má rafe vyvinutou pouze na jedné valvě, v tom případě na hypovalvě, kterou buňky přisedají na substrát a nepohybují se.

Široce eliptické schránky C.pediculus jsou v příčné ose silně prohnuty, takže mají tvar mělké kolébky, na koncích otevřené, obrácené dolů. Jak již bylo řečeno, má spodní strana, tedy hypovalva, vytvořenou rafe a přisedá na substrát, kterým bývá nejčastěji vláknitá řasa. Epivalva je bez rafe, pouze s úzkou pseudorafe v místě, kde je přerušena struktura, jež se vyvíjí na obou valvách poněkud odlišně. Na epivalvě jsou rýhy radiální, z jemných teček a je jich 17 na 10 mm. Mezi nimi jsou umístěny též větší tečky, které souběžně s podélnou osou vytvářejí několik podélných linií, mírně zvlněných. Na hypotéce je kromě rafe a poměrně stejně úzkého osního pole vytvořeno též nevelké centrální pole; jinak jsou rýhy též radiální a jemně tečkované a je jich 16-18 na 10 mm. Na hypovalvě nedobíhají až k okrajům schránky, takže okraj hypovalvy je bez struktury, hyalinní. Chromatofor je jeden velký, ve tvaru laločnatého terče a přiléhá k epivalvě. Rozměry schránek: délka 15-56 mm, šířka 10-37 mm. Velmi rozšířený druh, žijící hlavně epifyticky v nárostech různých vod, sladkých a hlavně poněkud slaných, na vodních rostlinách a řasách (hlavně na Cladophora). Je to druh halofilní, oligo- až mezosaprobní.

Foto zástupci: Cocconeis placentula1, Cocconeis placentula2, Cocconeis sp1, Cocconeis sp2, Cocconeis sp3.

ROD: Navicula

Rozsivka příslušející k penátním, s rafe na obou valvách. Rod Navicula je velmi bohatý, obsahuje několik set druhů, jež mají zpravidla tvar lodičky. Jedinci žijí vždy jednotlivě, nikdy netvoří kolonie. Rafe je vždy uprostřed valvy, nikdy se nepřibližuje k jejímu okraji. Dva destičkovité chromatofory přiléhají k pleuře.

N. radiosa. má schránku úzce kopinatou, jež se postupně zužuje k ostře zakulaceným koncům. Rýhy jsou uprostřed buňky radiální a tvoří nevelké, rombické centrální pole. Déle od středu obracejí rýhy svůj směr v paralelní a v poslední třetině jsou již konvergentní. Osní pole je úzké. Rozměry: 40-120 x 10-19 mm; 10-12 rýh na 10 mm. Je druhem sladkých až lehce slaných vod, žijícím hlavně na dně litorální zóny stojatých i tekoucích vod a je značně rozšířen.

Foto zástupci: Navicula acomoda, Navicula avenacea, Navicula cf. lanceolata, Navicula cf. tuscula, Navicula rhynchocephala, Navicula tripunctata, Navicula sp1, Navicula sp2, Navicula sp3, Navicula sp4.

ROD: Pinnularia

Rod Pinnularia má obvykle schránky lineárně eliptické až kopinaté, někdy s protaženými konci. Mohutné rýhy na valvách jsou vlastně komůrky, jejichž vyústění dovnitř buňky je viditelné jako dvě podélné linie. Chromatofory mají vzhled dvou destiček, uložených vedle pleury. Jinak je tento rod velmi příbuzný rodu Navicula; patří též do penátních rozsivek s rafe na obou valvách.

Schránky druhu P.maior jsou lineární, uprostřed a na koncích nepatrně rozšířené, mohutné, až 300 mm dlouhé a 40 mm široké; konce jsou široce zakulacené. Mohutných komůrek bývá 5-7 na 10 mm; jsou radiální a ke koncům buňky se mění v konvergentní. Otvor komůrek, jímž ústí do nitra buňky, je zřetelně patrný a jeví se jako dvě podélné linie, které na každé straně kolmo přetínají rýhy. Osní pole je dosti široké, uprostřed jen nepatrně rozšířené, takže se zvláštní centrální pole neutváří. Rafe je široká. P.maior je sladkovodní druh, žijící v litorálu a v bentosu jezer a řek.

Foto zástupci: Pinnularia cf. viride, Pinnularia pleurální pohled, Pinnularia valvární pohled1, Pinnularia valvární pohled2, Pinnularia sp1, Pinnularia sp2, Pinnularia sp3, Pinnularia sp4.

ROD: Gyrosigma

Schránka je výrazného esovitého tvaru, jenž je jedním ze znaků celého rodu. Odmyslíme-li si toto zkroucení, jsou buňky kopinaté, postupně se zužující k oběma koncům. Struktura schránek je tvořena velmi jemnými tečkami, seřazenými do příčných a podélných řad, které se protínají naprosto kolmo. Dva destičkovité chromatofory se přikládají k pleuře. Druh G. acuminatum dosahuje značné velikosti, 100-200 mm x 15-20 mm. Rýhování u tohoto druhu tvoří čtverečky, to znamená, že rýžky podélné i příčné jsou od sebe stejně daleko a vejde se jich asi 18 na 10 mm. Druh má několik variet, lišících se od sebe hlavně utvářením konců buněk. Je druhem sladkovodním a je hodně rozšířen hlavně v bentosu vod různého typu.

Foto zástupci: Gyrosigma attenuatum1, Gyrosigma attenuatum2, Gyrosigma cf. attenuatum3, Gyrosigma parvulum, Gyrosigma scalptratum, Gyrosigma valvární pohled, Gyrosigma sp1, Gyrosigma sp2.

ROD: Gomphonema

Buňky tohoto rodu jsou souměrné jen podle dvou rovin, a to podle podélné a sagitální (horizontální). Svým tvarem se podobají poněkud buňkám rodu Navicula, ale jsou heteropolární: na horním konci bývá schránka zpravidla rozšířená, na dolním konci klínovitě zúžená. Má tvar obrácené láhve (pistole) s valvální strany, zatímco se strany pleurální má zase vzhled klínu.

Buňky G. acuminatum žijí vždy jednotlivě ve společenstvu nárostů, připevňujíce se k substrátu rosolovitými stopkami. Lahvovité schránky jsou nad středem zaškrcené, dlouhé 20-70 mm a široké 5-11 mm. Horní konec je široký, nahoře s malým zobáčkem, bazální konec je silně zúžený. Rýhy jsou lehce radiální, v počtu 10-13 na 10 mm. Osní pole je úzké, centrální pole víceméně široké, jednostranné, s jednou izolovanou tečkou. Druh je velmi proměnlivý a vytváří řadu variet, které jsou všechny sladkovodní a velmi rozšířené mezi nárosty u litorální zóny různých sladkých vod, zvláště ve stojatých tvrdých vodách.

Foto zástupci: Gomphonema constrictum, Gomphonema sp1, Gomphonema sp2, Gomphonema sp3, Gomphonema na vlákně řasy, Gomphonema kolonie na stopkách, Gomphonema slizové stopky.

ROD: Cymbella

Penátní rozsivka s rafe na obou valvách, mající však opět jiný typ souměrnosti. Zatímco předchozí penátní rody měly schránky souměrné vždy podle podélné osy, má tento rod schránky souměrné jen podle roviny sagitální a příčné. Schránky mají tudíž dorzoventrální stavbu; lze na nich rozlišit hřbetní a břišní stranu, jsou poloeliptické až půlměsíčité, hřbetní strana je silně vypouklá, břišní rovná nebo jen slabě vypouklá uprostřed. Konce schránky C.ventricosa. jsou ostře zakulacené, lehce ohnuté k břišní straně. Rýhy jsou tvořeny řadami teček a jsou na hřbetní straně nad rafe radiální, jen ke koncům přecházejí na konvergentní; na břišní straně pod rafe jsou též radiální a je jich 12 na 10 mm. Rafe je umístěna nikoli v podélné ose, ale blíže k břišnímu okraji, s nímž je téměř rovnoběžná a je rovná.

Osní pole je úzké a uprostřed valvy se jen málo rozšiřuje. Chromatofor s pyrenoidem má podobu velké, prohnuté desky, jejíž střed přiléhá k vyklenutému boku schránky. Velikost buněk je 10-40 x 5-12 mm. Buňky C.ventricosa žijí jednotlivě ve vodě, ale většinou jsou uloženy v rosolu, který kolem sebe vylučují, až vytvoří jakousi rosolovitou trubici, která se přichycuje jako nárost na ponořených substrátech, nebo žijí v bentosu. Tento sladkovodní litorální druh je neobyčejně rozšířen, zvláště v nárostech a bentosu různých vod.

Foto zástupci: Cymbella cf. ventricosa, Cymbella valvární pohled, Cymbella sp1, Cymbella sp2, Cymbella sp3, Cymbella sp4, Cymbella sp5.

ROD: Nitzschia

Na počet druhů bohatý rod Nitzschia obsahuje podobně jako rod Navicula několik set druhů, které se všechny vyznačují těmito společnými znaky: rafe má tvar kanálku, který probíhá v tzv. kýlu. Kanálkovitá rafe je do vnějšího prostředí otevřena řadou otvorů, které se nám promítají v podobě tzv. kýlových teček. Kýl je vytvořen na epitéce i hypotéce na opačných okrajích buňky, vzhledem k vzájemné poloze na diagonále. Buňky jsou ponejvíce čárkovité až jehlovité. Příčný průřez schránkou je kosočtverečný nebo kosodélníkový.

N.acicularis má schránky velmi jemné, tenké, přímé, kopinaté, na obě strany náhle zúžené a na obou koncích vytažené ve velmi tenké a dlouhé výrůstky. Buňky mají dva chromatofory a rozměry 50-150 x 3-4 mm. Kýlových teček připadá 17-20 na 10 mm. Rýhy jsou neobyčejně jemné, velmi slabě patrné. Tento typický planktonní druh je velmi rozšířen ve vodách všech typů, hlavně eutrofních; v tekoucích vodách indikuje beta až alfamezosaprobní pásmo.

Foto zástupci: Nitzschia acicularis, Nitzschia aphibia, Nitzschia cf. apiculata, Nitzschia cf. linearis, Nitzschia dissipata, Nitzschia hungarica, Nitzschia recta, Nitzschia sigmoidea, Nitzschia hvězdicovité kolonie, Nitzschia sp1, Nitzschia sp2, Nitzschia sp3.

ROD: Surirella

Rod Surirella má obdobnou stavbu schránky jako rod Cymatopleura (viz popis u té), tzn. že je opatřena dvěma křídly. Schránka však není příčně zvlněná. Valvy jsou ozdobeny příčnými žebry, která jsou prodloužena až na křídla.

S.ovata má jinak schránku s pleurální strany lehce klínovitou, z valvální strany je heteropolární, s konci tupě zaokrouhlenými. Křídla jsou vyvinuta poměrně slabě. Dva velké, laločnaté chromatofory přiléhají k valvám. Žebra na valvách jsou uprostřed přerušena zřetelnou pseudorafe, jsou dosti široká, v počtu 4-7 na 10 mm a zabíhají téměř až do úzkého, lineárního osního pole. Rozměry buněk jsou 15-70 x 8-23 mm a opět se tu vyskytuje celá řada variet. S.ovata je značně rozšířena v bentosu všech druhů sladkých vod.

Foto zástupci: Surirella ovata, Surirella valvární pohled, Surirella pleurální pohled, Surirella sp1, Surirella sp2, Surirella sp3, Surirella sp4.

ROD: Cymatopleura

U rozsivek skupiny, do níž patří C. librilis, je charakteristickým znakem existence tzv. křídla, což je vlastně rozšířený záhyb buňky v místě, kde přechází valva v pleuru. Křídlo je jak na epitéce, tak na hypotéce po celém obvodu buňky a právě v něm je umístěna trubicovitá rafe, takže každá téka má vlastně rafe dvě, které je ovšem nutno považovat za dvě větve jediné rafe. Rafe se otvírá ven úzkou štěrbinou, dovnitř buňky pak četnými kanálky.

Druh C.librilis má široce lineární schránky, uprostřed poněkud zúžené, ke koncům náhle zúžené a zašpičatělé. Křídla jsou úzká. S pleurální strany je vidět, že celá schránka je příčně zvlněná a zprohýbaná. Valvy mají jemná příčná žebra, která dosahují až do osního pole, kde jsou přerušena zřetelnou pseudorafe. Dva velké chromatofory se zoubkovanými okraji přiléhají k valvám. Délka schránek dosahují až 300 mm, šířka až 40 mm. V důsledku silné proměnlivosti schránky je známa opět řada variet. Žije v litorálu sladkých vod a v bentosu hlavně eutrofních nádrží a je značně rozšířena.

Foto zástupci: Cymatopleura librilis, Cymatopleura sp1, Cymatopleura sp2, Cymatopleura sp3.

Foto zástupci další druhy:

Achnanthes lanceolata1, Achnanthes lanceolata2, Achnanthes slizové stopky.

Amphora ovalis, Amphora sp1, Amphora sp2.

Caloneis amphisbaena.

Didymosphenia sp1, Didymosphenia sexuální reprodukce, Didymosphenia valvární pohled.

Ellerbeckia pleurální pohled, Ellerbeckia valvární pohled.

Ephitemia valvární pohled.

Meridion circulare, Meridion vějířovitá kolonie.

Mořské rosivky, Mořské rosivky upravené.

Rhizosolenia sp1, Rhizosolenia sp2, Rhizosolenia sp3, Rhizosolenia sp4.

Stauroneis sp1.